Léčba neplodnosti za využití asistované reprodukce (IVF) je velmi náročný proces. V současné době už ho využívá velké množství párů, zdá se, že neplodnost je jednou z civilizačních chorob. To ale nic nemění na skutečnosti, jak je léčba stresující a jak velká je radost rodičů, pokud je úspěšná. Jana (39) má nyní 6 let starou dceru Amálku a o období fyzického i emočního vypětí vypráví svůj příběh.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Vyčerpávající proces
„Ranní návštěvy na klinice, každodenní injekční vstřikování hormonů, sledování produkce folikulů a prosba, aby vaše tělo na léčbu odpovědělo kladně. Takový je proces In vitro fertilizace (IVF), tedy oplodnění ve zkumavce,“ říká Jana (39).
Jana procesem prošla pětkrát. „Je to vše hrozně náročné,“ říká Jana, „když jsem procházela jednotlivými cykly, bylo to to jediné, na co jsem mohla myslet.“ „Tělo prochází velkými změnami, hormonální nerovnováha sama o sobě velice ovlivňuje psychiku, a k tomu všechen ten stres, aby to dobře dopadlo,“ prostě hrůza.
Rozum zvítězil nad pocity
To, že nemůže mít děti přirozenou cestou, věděla Jana už od 22 let. Několikrát jí laparoskopicky operovali a lékaři se snažili zprůchodnit vejcovody poničené záněty. Nakonec je museli odstranit. Jana mívala záněty břicha často, kromě slepého střeva i záněty méně běžné, například pobřišnice. Jana se rozhodla začít zkoušet IVF z čistě racionálních důvodů.
Tehdy jí bylo 28 let a věděla, že se nikdy nebude cítit dostatečně připravená na to být matkou. A že časem pravděpodobnost otěhotnění prudce klesne. I proto si nechala zamrazit embrya, pokud jich zbylo během cyklů několik kvalitních.
„Třikrát jsem podstoupila celý cyklus hormonální stimulace,“ říká Jana, „vždy jsem musela nechat tělo i psychiku alespoň 1 rok odpočinout.“ Nicméně byla velmi optimistická, fakt, že by se to nemělo podařit, ji vlastně ani nenapadl. Asi to bylo i tím, že na otěhotnění nijak nenaléhala. „Celá věc je stresující také pro partnera,“ říká, „on s vámi absolvuje všechny vaše rozlady, musí chodit darovat sperma, to je mnoha mužům strašně nepříjemné. Ale v tomto ohledu byl můj partner naprosto skvělý!“
Marná naděje
„Ze tří cyklů už jsem měla zmražených asi sedm embryí,“ pokračuje Jana, „když se rozmrazí, ještě některá kvůli nízké kvalitě odpadnou.“ Po dalším roce Jana zkusila implantaci dvou embryí, vše ale skončilo masivním vnitřním krvácením, protože jedno embryo se usadilo v jizvě po odejmutém vejcovou a narušilo jizvu. Tím došlo ke krvácení, a vlastně i ke ztrátě těhotenství, protože podle koupeného testu Jana byla „v tom“. Nedalo se nic dělat, stav byl velmi vážný, život ohrožující.
Partner Janě říkal, že toho prostě nechají. Ale to by ona nepřipustila. Tedy dokud měla ještě nějaká embrya zamražená. Jinak byla také rozhodnutá už další kompletní IVF neabsolvovat. Ale to, co ještě zůstávalo „v mrazáku“…
Vždy to věděla
Tehdy byla ještě možnost nechat si implantovat embryo i bez souhlasu partnera. Jana věděla, že by partner kvůli jejímu poničenému tělu i psychice nedovolil, aby implantaci podstoupila. Jenže ona tehdy pracovala kousek od kliniky a jednou se rozhodla…. Zkrátka si nechala jedno rozmražené embryo zavést… Manželovi nic neřekla. Pak si udělala těhotenský test a nechala si výsledek ověřit i krevními testy.
Průměrný věk žen podstupujících asistovanou reprodukci je 36 let.
Hnutí Pro život ČR
Sama tomu nemohla uvěřit, nedokázala si představit, co bude dál. S pozitivním výsledkem sice podvědomě počítala celou dobu, ale najednou jí to přišlo neuvěřitelné až absurdní. Ona a dítě? Zatelefonovala manželovi do práce. Ten se s emocemi těžko vyrovnával a soustředil se na to, co bylo nejjednodušší. Jana ho prý takhle „podvedla“! Když se z práce vrátil, už byl celkem klidný. A měl samozřejmě velkou radost, i když ani on si moc neuměl představit, co to všechno bude obnášet dál.
A když to teď Janě připomíná, vždy mu říká: „Vždyť když k tomu dojde běžným způsobem, tatínek taky neví, kdy se to stalo. Jen jsem ti prostě připravila stejný zážitek, jako mají ostatní tátové,“ směje se Jana.
Je to zázrak a Jana je za dceru neuvěřitelně vděčná!
