Jaké jsou ženy, které pracují ve výhradně mužském světě? Jak je berou ostatní a jak se cítí ony samy? Ať už jde o těžký průmysl, software či další podobné profese, dá se proniknout přes silnou dominanci mužů v těchto odvětvích? O tom vyprávějí dvě mladé ženy, které se vydaly právě touto životní cestou.
Monika, softwarová inženýrka
„Od začátku mi bylo jasné, že chci pracovat v technice,“ začíná vyprávět Monika, „ve svých 13 letech jsem dokázala technikovi ve firmě, kam jsem chodila v rámci výukového programu, že jsem plně schopná pracovat s ním na stejné úrovni,“ směje se Monika, „začala jsem tedy konfigurovat počítačové operační systémy.“ Na střední škole Monika tvrdě pracovala, aby po jejím dokončení mohla studovat softwarové inženýrství na vysoké škole.
Studium se ukázalo jako velmi náročné, ale Monika ho zvládala dobře. V jejím ročníku bylo asi 130 studentů, z toho jen 10 dívek! Předpojatost vůči ženám ze strany vyučujících profesorů byla zřejmá, studentky nebyly nikdy považovány za stejně schopné jako ostatní, bez ohledu na studijní výkony.
„Co se na škole dělo, se hodně odrazilo na mé sebedůvěře,“ říká Monika, „navíc ten neustálý pasivní sexismus, který tam vládl… byla jsem přesvědčená, že moje pohlaví je handicap.“
Šokující situace, kterou Monika v souvislosti se svým pohlavím během studia zažila, byla například ta, kdy dostala horší známku, než odpovídala jejímu výkonu u zkoušky. Šla se tedy zeptat profesora, co to má znamenat. Asi každého by odpověď vyučujícího zarazila, když řekl, že dal Monice falešné, nestandardní skóre, protože kdyby jí dal známku, na kterou svým výkonem skutečně dosáhla, ostatní by si mysleli, že měla zkoušku snadnější, protože je žena!
„Na jedné straně mi tyto sexistické postoje působily hodně nejistoty, ale také mi daly odhodlání změnit způsob myšlení lidí,“ vypráví Monika, „kdybych dala na ostatní a vzdala to, celý život bych potom litovala. Navíc jsem zjistila, že mám potenciál a potřebu být úspěšná,“ a Monika dodává, „byla jsem jednou ze 4 lidí v ročníku, kdo získali titul!“
„Může to být zastrašující proniknout do průmyslových odvětví, v nichž dominují muži, ale já jsem ráda, že jsem měla šanci utvářet tímto způsobem svou osobnost, a že jsem se dostala do kontaktu s překážkami, které mi pomohly posilovat sebedůvěru a odhodlání, abych se neustále posouvala vpřed, protože jsem byla obklopena lidmi, kteří ve mně nevěřili,“ uzavírá svůj příběh Monika.
Klára, správkyně lomu
„Nikdy jsem opravdu nevěděla, co přesně chci dělat za práci. Na univerzitě jsem studovala právo a kriminalistiku, ale nebavilo mě to,“ začíná popisovat svou zkušenost Klára, „všichni se tomu divili, protože jim takový obor připadal nesmírně zajímavý a vzrušující.“
Když Klára při studiu začala pracovat na částečný úvazek pro firmu, která řídila logistiku pro těžební společnosti, uvědomila si, že se jí to líbí mnohem víc než přednášky a semináře. Sehnala si tedy v oboru práci na plný úvazek a opustila univerzitu, což dosud považuje za nejlepší životní rozhodnutí.
„Moje práce se točila kolem řešení přepravy materiálů z lomů, takže jsem se toho musela hodně naučit a zjistila jsem, že mě to opravdu zajímá,“ říká Klára, „společnost mě poslala na školení, navštěvovala jsem lomy, se kterými jsem běžně komunikovala jen telefonicky nebo mailem.“ Klára s úsměvem vzpomíná, jak jí to tehdy připadalo fascinující. Opravdu se jí líbila provozní stránka podniku, a tak se začala ucházet o práci supervizora ve vápencovém lomu.
Tuto práci nakonec získala. „Je mi 29 let a spravuji lom, na který jsem tak pyšná!“ pochvaluje si Klára. Společnost, pro kterou Klára pracuje, je ve svém přístupu k ženám výjimečná. Skutečně se je snaží podporovat. Za Kláru zaplatili studium, aby získala titul v oboru Těžba nerostů, a nyní ji povzbuzují, aby si ještě dodělala MBA.
„Jsem jen jednou ze dvou žen v této profesní oblasti, ale nikdy jsem to nepociťovala jako nevýhodu. Jsme tým a nikdy jsem se nemusela potýkat s nějakými narážkami na své pohlaví. Naštěstí!“ blíží se Klára k závěru svého vyprávění, „polovinu dne trávím v kanceláři a na schůzkách, a druhou polovinu jsem v terénu, s ochranou přilbou na hlavě a v reflexním oblečení.“ Klára, stejně jako většina ostatních žen, používá make-up a žehlí si vlasy, než vyrazí do práce.
Lidé jsou často překvapeni, když slyší, co Klára dělá, ale pro ni je to fajn začátek konverzace, který je v jejím nepříliš aktivním společenském životě dobrá věc. Asi nelze čekat na den, kdy někdo prohlásí, že správa lomu je „ženská práce“. Ale evidentně nejde profese rozdělovat na mužské a ženské, když identickou práci mohou vykonávat obě pohlaví stejně dobře.
Jako žena v mužském světě si musíte být naprosto jistá, že děláte to, co vás skutečně zajímá a baví. Pak je úplně jedno, kolik mužů „ovládá pole“!
