Lídy (36) příběh začíná nevinně a naivně. Ve 3. ročníku na univerzitě vyzkoušela v rámci večírku se spolužáky kokain. Navzdory tomu, že kokain se považuje za „víkendovou“ drogu a je to poměrně drahá záležitost, pro Lídu tak začala cesta do pekla. Závislost jí vzala 14 let života, vztah s rodiči, vysokoškolský titul, různá pracovní místa a statisíce korun.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
První „lajna“
Lída začíná vyprávět svůj příběh: „Rodiče mě vychovali dobře, učili mě, že drogy jsou špatné, a velice často zabíjejí. A kdyby zjistili, že nějaké drogy beru, zabili by mě oni.“ Věřila jsem jim, a věřila jsem také tomu, že nikdy žádnou drogu ani nevyzkouším. „Ve škole jsem měla dobré známky a studium pro mě bylo důležité,“ vypráví Lída, „chodila jsem tehdy s klukem, který už zkušenosti s drogami měl, a na tom osudném večírku mě přesvědčil, že když to vyzkouším, vůbec nic se nestane.“
„Můj život byl na oko pěkný, jen já jsem cítila, jako bych stále něco postrádala, jako by ostatní měli nějaký „návod na život“, který já nemám, něco důležitého ve mně chybělo. Nebyla jsem si jistá ani sama sebou, ani svým životem,“ pokračuje Lída, „a hned první „lajna“ kokainu byla skvělá! Najednou jsem se cítila kompletní, schopná, sebevědomá i krásná. Všechny pocity prázdnoty i nejistoty zmizely!“
A už tehdy Lída pochopila, že se drog jen tak nevzdá. Že bez nich není sama sebou. Drogy se staly jejím životním řešením. Tehdy kromě studia pracovala jako asistentka ředitele na zkrácený úvazek a práce byla dobře platově ohodnocená. Přesto na časté užívání kokainu její výdělek nestačil. A tak, stejně jako mnoho jiných před ní, přešla na pervitin. Byl silnější a účinkoval déle. „Pervitin mi dodal navíc obrovskou výkonnost bez potřeby odpočinku.“
Najednou to bylo vážné
Přišlo to naprosto nepozorovaně, ale najednou bylo úplně samozřejmé, že si Lída dávala lajny ráno doma, ve škole na WC, v kuchyňce v práci… Vše pokračovalo dva roky, stále ve stejné režii. Každý den droga, škola, práce. Teď už ji nezvládala tak dobře, pracovala stále míň a míň.
To, co začalo jako skvělé řešení života se postupně stávalo nezvladatelným. „Často jsem nemohla vstát z postele, usínala jsem v tramvaji i doma u večeře, vybuzený adrenalin si začal vybírat svou daň ve formě únavy,“ pokračuje Lída, „těsně před státnicemi mě ze školy vyhodili.“ Už tehdy Lída měla na svém kontě obrovský dluh. A studentskou půjčku profetovala.
Stále jsem se vracela
„Během celých 14ti let své závislosti jsem měla období abstinence, někdy mnoho měsíců, ale vždy jsem se k droze vracela,“ říká Lída, „a pak přišla skvělá příležitost, jak se změnit a začít zase žít vlastní život!“ popisuje Lída, „potkala jsem muže, kterého jsem si vzala za manžela. Tehdy mi bylo 28 let.“ Manželovi Lída řekla o své minulosti, o svých dluzích, jen se nezmínila, že pervitin stále užívá, i když už v menším množství.
Za 5 let Lída otěhotněla. Celé těhotenství zůstala čistá, ale mateřství ji spíš děsilo, než aby ji naplňovalo štěstím. Velmi záhy se k pervitinu vrátila, už jenom proto, že s malým miminkem se stejně nemohla vyspat. A tak si říkala, že je to vlastně totéž, když si „pomůže“ a spát nebude. „Mateřství jsem prožívala strašně těžce,“ popisuje Lída dál svůj příběh, „ta stará prázdnota se mi vracela, jen byla mnohem hlubší.“ Pervitin vše znecitlivěl. A občas se vracela i dobrá nálada.
Rozhodla jsem se všechno to zastavit
„Denně jsem brala a manžel to stále ještě nevěděl,“ pokračuje Lída ve vyprávění, „založila jsem vlastní on-line firmu, což znamenalo, že jsem mohla peníze snadno skrýt. Z mého obchodního účtu jsem posílala peníze na účet společný, ale dost peněz zůstávalo na financování mé závislosti. Během jednoho roku jsem za drogy utratila téměř 500.000 korun!“
Lída vypráví dál: „Pak se pro mě práce opět stala nezvladatelnou, otázek od manžela přibývalo, nálady jsem měla hrozné, na dceru jsem byla zlá. Každé ráno jsem se probudila a přemýšlela, kde zase vezmu peníze, aby si toho nikdo nevšiml. Už to bylo příliš vyčerpávající. Jednou jsem si nakoupila hromadu pervitinu a láhev vodky a začala na internetu hledat, kam mohu nastoupit na léčení. Pokud tu noc ovšem přežiji. Nebyla jsem samozřejmě doma, ubytovala jsem se v hotelu.“
Lída nevěděla jistě, jestli chce zemřít nebo ne, prostě nedokázala svou závislost zastavit a žít s ní dál už prostě nešlo. Nakonec přežila, a když jí začalo být trochu líp, hned nastoupila na detox, schválně daleko od domova, v psychiatrické léčebně v Bílé Vodě. Na vrcholku Jeseníků, u polských hranic. Rozhodla se nemyslet na rodinu ani nejezdit na propustky domů. Chtěla se vyléčit a věnovala tomu všechnu svou pozornost a sílu, která jí ještě zbyla.
„Můj život je dnes úplně jiný,“ popisuje závěr své dlouhé a náročné cesty Lída, „nezáleží mi na materiálních věcech ani na práci, které pro mě vždy byly maskou, za kterou jsem se schovávala,“ říká Lída a dodává, „teď dělám plně to, čeho jsem se bála nejvíc, jsem mámou!“
Máme stereotypní představu o tom, jak narkoman vypadá. Lída byla takzvaný „vysoce funkční narkoman“. Ona i manžel vydělávali, měli dům, auta, dcera Anička byla vždy perfektně oblečená.
Nic jim nechybělo, navenek všechno dokonalé, uvnitř však zoufalství.