Hodně psychologů radí, vybíjet si případné nereálné životní touhy skrze psaní textů. Potřebujete nutně ventilovat emoce, ale není s kým anebo před kým? Napište si je. „Papír unese vše“, říká se. A je pravda, že takové obyčejné psaní má sílu. Jenže hotové peklo může nastat v okamžiku, kdy se k vašim fiktivním a zcela smyšleným pocitům, omylem nachomýtne reálný partner. Jakuba miluji a nikdy bych ho za žádného jiného nevyměnila. Přesto si ráda tajně, na stránkách vlastního deníčku, „za-fantazíruji“ o bohatém, krásném a ideálním muži. Jen by mě nikdy nenapadlo, že zrovna Jakub bude mé črtání brát více, jak vážně…
Malá spisovatelka
Od mala jsem projevovala literární nadání a toužila po dráze spisovatelky. Vzpomínám si, jak nás učitelka češtiny vedla k pečlivému zapisování všech historických spisovatelů do sešitu, a posléze nás z látky zkoušela. Tzv. základy dějin literatury mé spolužáky sice moc nebavily, zato já zůstávala fascinovaná. Ne však jednotlivými autory či konkrétními díly, jako samotným faktem, že se někdy někdo psaním proslavil a živil. Život spisovatele mě od té chvíle přitahoval, a leckdy jsem v hodině „vypnula“ jen proto, abych si mohla představit, jaké by bylo, psát jednoho dne do výčtu osobností v sešitu vlastní jméno. Ne, nebyla to přehnaná samolibost, jako spíše zvědavost. Upřímná, ale i naivní touha a jistota, že vím, kam směřuji, kam patřím.
První pokusy o drobné příběhy jsem zhotovovala již v osmi letech. Nechyběla mi fantazie, znala jsem dobře jazyk a ovládala, (na dítě), širokou slovní zásobu. Rodiče v můj talent sice věřili, ale přesto se potají raději poohlíželi po jiné – náhradní a jistější profesi. Jenže… Být v životě něčím jiným než literátkou? To jsem si nedovedla představit.
Vzdaný sen
Po základní škole jsem nastoupila na gymnázium a pak mé cesty směřovaly na jazykově zaměřenou vysokou školu. Během studií jsem psávala nejrůznější věci pro školní časopisy a jednou se ucházela i o vydání vlastní knihy. Bohužel, z ideálu nakonec sešlo. Nakladatelství tehdy vyhodnotilo jako úspěšnější titul, dílo jiného uchazeče, a mně poděkovalo. Což mě sice nezlomilo, ale spíše odradilo. Bylo totiž na čase, hledat skutečnou profesi, čímž z mého psaní zůstal už jen pouhý koníček. Po promoci jsem nastoupila jako administrativní síla do jedné větší firmy, a dál už žila poklidný obyčejný život. Dráha spisovatelky zůstala „viset“ mezi dětskými sny asi tak, jako jiné slečny zapomněly na kariéry zpěvaček a modelek. Já se mezi tím v reálném světě šťastně provdala. Jakub, můj muž, býval kdysi klientem naší firmy. Ale, jak už to bývá, přeskočila jiskra a brzy se z pohledného klienta stal i pohledný přítel, za několik let manžel. Svatbu jsme měli velkolepou. Kuba věděl, že mám ráda „pohádkové“ věci, takže jsem mu nejednou vyprávěla i o dávném dívčím snu – psaní. Dobře tedy věděl, koho si vzal. Jenže pak se stalo něco neuvěřitelného.
Milostný deník
Kubu miluji, vždy jsem ho milovala a nikdy bych ho za jiného muže nevyměnila. Jenže, má bujná fantazie si přesto, čas od času, žádala trošku jiné, a sice snové vybití. Po úspěších tzv. „milostných románů“ ve světě, mě už někdy před osmi roky, začalo enormně lákat, vymyslet svůj. Ne pro vydání, ale zkrátka jen pro vlastní potěchu. Možnost, zidealizovat skrze papír svět lásky a vztahů na maximum, mě za čas ovládla natolik, že jsem si za tím účelem pořídila i speciální deník. Záměrně jsem „dílko“ nepsala elektronicky, nýbrž ručně propiskou, aby se text nemohl dostat do cizích rukou. Zavřela jsem oči a vysnila si příběh s dokonalým hrdinou. A aby mohlo být vyžití se v ději naplno realizovatelné, zvolila jsem pro vyprávění příběhu první osobu. Deník byl tudíž skutečným deníkem, ve kterém jsem se „jako“ zpovídala z různých milostných setkání a událostí, odehrávajících se mezi mnou a mým milencem – panem neznámým. Nápad se mi líbil. Dokonce tak moc, že jsem občas v práci vysloveně „tlačila čas“ k odchodu. Nemohla jsem se již dočkat chvíle, kdy doma osprchovaná, v županu, zalezu do ložnice, a místo koukání na televizi s Kubou v obýváku, zamířím s deníčkem do vlastního světa snů.
Vymýšlení příběhu mi přišlo nejen zábavné, ale i přínosné. V hlavě se mi utříbila řada myšlenek, a odžily věci, které by mou maličkost v reálném světě potkat nemohly. Jen mě absolutně nenapadlo, že bych podobnou banalitou, jakou je psaní deníčku, mohla někomu ublížit.
Žárlivý manžel
Zřejmě jsem měla o svých záměrech Kubovi říct detailněji. Jenže se tak nestalo a já nedomyslela, že mírné výkyvy v mých domácích rituálech mohou být za čas podezřelé. Fakt, že jediným divákem večerních televizních pořadů byl v naší domácnosti poslední dobou Jakub, ho prapodivně zaujal. A tak se jednoho dne vydal zjišťovat, co tak důležitého v ložnici sama dělávám. Přistihl mě při činu, ale já zachovala ledový klid. „Nic, jen si tak píšu… Vždycky jsem chtěla být spisovatelka, vždyť to víš.“ Odvětila jsem a Jakub s pokýváním hlavy odešel zpět do obýváku. „To bylo o fous.“ Pomyslela jsem si a deník raději pečlivě uschovala. Že by ho Kuba mohl i tak hledat a objevit, nebylo od věci. Věřila jsem však, že se k podobnému „špehování“ nesníží.
O to větší následovalo překvapení, když jsem jednoho dne přišla z práce domů úplně vyřízená, a Kuba, totálně vytočený, na mne udeřil hned ve dveřích s výslechem. Vůbec jsem v tu chvíli nechápala, oč běží. Až pohled na konferenční stolek v obýváku mě probral. „Deník!“ Nelenil ho hledat i číst. „Jakube, je to jinak. Jde o fikci, román.“ Vysvětlovala jsem v poklidu, ale on dostával stále větší a větší vztek. Byl přesvědčený, že mu jsem nevěrná a „deníkový pan fiktivní“ existuje. „Nebuď mimo! To je naprostá hloupost! Kde a jak bych asi spoustu z těch věcí prožívala? Pokud jsi četl pozorně, musí ti být jasné, že jde o fikci!“ Pokračovala jsem už rozezleně. Marně. Kuba si zkrátka vzal do hlavy, že mám milence a začal být mimořádně nepříjemný.
Rozum mu sice nakonec sám vysvětlil, že jde o nedorozumění, nicméně jeho následná podezřívavost ve smyslu: Kam jdu, kdy se vrátím, jak, apod., začala být pro oba vysilující. Nevím, zda čas vše zahojí, ale pokud ne, zřejmě budeme v historii prvním párem, který rozdělila, (ba dokonce možná i rozvedla), neexistující nevěra. Hloupý román, sesmolený po večerech propiskou do nekvalitního sešitku… Svět je někdy zkrátka zvláštní.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
