Mám pocit, že pod pojmem „polyamorní“, si nejspíš i dnes řada lidí představí jen takového člověka, který neustále střídá partnery, přičemž, než se s jedním pořádně rozejde, má v záloze již druhého… Skutečná situace ovšem takhle jednoduchá není. Alespoň ne v mém konkrétním případě. Velmi ráda bych si nalezla vážný vztah. Bohužel se mi „podařilo“, zamilovat se dvou žen současně, a já si z nich nedovedu (ba ani nechci) vybírat, protože bych měla ve svém životě ráda přítomné obě. Přesně tehdy jsem zjistila, že mé romantické (i vztahové) zaměření bude pravděpodobně polyamorní a cesta životem ne zrovna snadná.
Znamení Blíženců
Pamatuji, že už jako dítě jsem musela mít skoro všechno dvakrát. Dvoje cvičky na tělocvik, dvě kola (jedno u babičky, druhé doma) a některé věci dokonce vícekrát. Když jsem si v obchodě měla vybrat čokoládovou tyčinku, obvykle do mámina košíku přistály dvě až tři. Možná to zní rozmazleně, ale já zkrátka už od dětství tak nějak cítila, že je možné, mít v oblibě více věcí najednou. Teprve později mi došlo, že by podobné cítění mohlo mít cosi společného i s horoskopy. Narodila jsem se totiž ve znamení Blíženců, a o těch je známo, že zkrátka musí mít v životě lecco dvakrát ne-li vícekrát. Charakteristice znamení jsem se sice od plic smála, ale zdálo se, že na ní cosi je. Minimálně fakt, že jsem v životě nikdy neuměla „sázet na jednu kartu“. Proto, když jsem např. dělala přijímačky na vysokou, hlásila jsem se rovnou na čtyři katedry, i když jsem nakonec vystudovala pouze jediný obor. Estetiku.
Ženy, ženy a zase ženy…
Že jsem lesbicky zaměřená, vím od šestnácti. Přesto, žádný tragický „coming out“ se nekonal. Rodina mou orientaci vzala na vědomí a nikdy nikoho nenapadlo, zkoušet mě „předělávat“ anebo mi domlouvat. Bratr vzal situaci tak, že si něco podobného stejně myslel a táta dokonce projevil zájem, abych, až budu mít jednoho dne partnerku, mu ji (a také mámě) přivedla domů představit. Jednoduše ideální situace, kterou by mi mohla leckterá jiná slečna závidět. Jenže, to bych nebyla já, aby se něco nezvrtlo. První vztah se ženou jsem navázala v devatenácti. Ona byla o pět let starší, ale vše působilo slibně. Přesto jsme se rozešly. Na rozdíl ode mne, která toužila po vážném spolužití, se ona nechtěla vázat. Mrzelo mě to. Ale pak jsem si řekla, že budu hledat dál. Poté uběhlo několik let a pořád nic. Až před pěti lety jsem potkala doslova ženu snů…
Rozvedená panička
Jmenuje se Elena a pracuje jako podnikatelka. Již desátý rok je rozvedená, přestože z finančních důvodů by na jejím místě leckterá jiná o rozvodu neuvažovala. Elenin ex-manžel totiž působí jako velmi úspěšný podnikatel. V jeho stínu jí tudíž na první pohled nic nechybělo. Bohužel jen na ten první. Vztah od začátku skřípal, i proto, že Elena roky tajila svou skutečnou orientaci. Když jí pak muž začal být po letech svazku nevěrný, nestálo rozvodu nic v cestě. Rozhodla se od manžela odejít, a s naprostou nulou začít sama. Uspěla. Já ji poznala už coby schopnou a relativně zaopatřenou ženu, která hledá jediné… Spřízněnou duši. Stalo se. Zamilovaly jsme se a navázaly hlubší vztah. Rodičům sice mírně vadí náš věkový a společenský nepoměr, ale na druhou stranu kladně hodnotí, že mám po boku ženu, která je zkušená a, přiznejme si to, občas mě může ještě v ledasčem poučit. Ideál. Jenže pak se přihodilo něco dočista neuvěřitelného.
Krásná galeristka
Elena byla odjakživa zvyklá na luxusní způsob života. Alespoň tak se mým očím situace jevila. Měla ráda krásné věci, šaty a umění, takže jsem s ní občas chodila vybírat i nějaký ten zajímavý kousek do bytu, kde jsem ostatně už skoro sama bydlela. Jednou mě vzala do oblíbené galerie, kde místní galeristka prodávala obrazy, vesměs začínajících umělců. Bylo to úžasné. Jenže, mnohem více, než díla mladých mistrů, mě zaujala právě ona galeristka. Chodívala v tmavých šatech, s vlasy pečlivě načesanými do stran a očima zvýrazněnýma skrze linky do tzv. „koček“. Její „look“ působil jako vystřižený ze šedesátých let. Přesto, mezi umění se hodil. A já od ní nemohla odtrhnout oči, ani myšlenky.
Posléze bylo ještě hůř, a situace se brzy zvrtla do naprostého paradoxu. Idě, jak se krásná galeristka jmenovala, neušlo, že s Elenou vedu vztah jiný než kamarádský. A protože měla sama slabost pro ženy, začala mi nenápadně nadbíhat. Později, místo Eleny kontaktovala kvůli obrazům už jen mne, a všechno chtěla řešit se mnou. Prý proto, že jsem vystudovala estetiku, tj. obor umění blízký. Elena (k mému úžasu) souhlasila, čímž pak nastala absurdní situace. Ida mě brzy začala přitahovat. Líbila se mi její razance, zvučný altový hlas, umělecký rozhled i krásně urostlé ženské tělo, úplně jinak tvarované než křehké Elenino. Zakoukala jsem se a Ida dosáhla svého. Jednoho dne jsme se v její galerii tajně pomazlily a později se už scházely záměrně. Kdo by však myslel, že Elena v mém srdci tím dnem skončila, mýlil by se. Naopak. Velmi zřetelně jsem cítila, že miluji, (a nadále dovedu milovat), obě. Co víc, že nechci ani o jednu přijít a toužím po životě se dvěma ženami naráz. To i navzdory faktu, že ještě nikdy nikdo z mého okolí mi do očí nepotvrdil, že by miloval stejnou intenzitou předchozího člověka v době, kdy se čerstvě zamiloval do jiného. Jenže já ano. V mém srdci bylo (a je) stejné místo pro Elenu i Idu.
Mezi dvěma úžasnými ženami Trápila jsem se a teprve po delších komplikacích mi došlo, že budu pravděpodobně člověkem, o němž lze říci, že je polyamorní. Tzn.: Dovede milovat více lidí najednou. Vím, že podobný způsob je i pro dnešní současnost nezvyklý. Přesto doopravdy nevidím jedinou potíž v tom, milovat naráz dvě ženy (dva lidi). Jen mám problém, že Ida ani Elena v podobném trojúhelníku působit nechtějí, a obě z mé strany očekávají jasné stanovisko. Jenže taková rozhodnutí mi nikdy nešla. Obzvláště v situaci, kdy ani nevím, kterou z nich bych měla zvolit, protože miluji obě stejně. A pokud už mám smýšlet prakticky, pak u Eleny si do budoucna nejsem příliš jistá tím, zda mě jednou nevymění za nějakého movitého, šedovlasého podnikatele, a u Idy mi náš vztah zase naopak nepřijde dostatečně vážný. Pořád zde existuje možnost, že mě svedla pouze z rozmaru, „na truc“ Eleně… Výsledkem je, že jsem uvízla mezi dvěma ženami a nevím, kudy kam. Jistě, mohu si vybrat jen jednu (což se pravděpodobně i stane), anebo opustit obě a zkusit štěstí jinde. Můj problém je však ten, že si ve skutečnosti vybírat nechci, protože bych nejraději měla za životní partnerky obě.
PhDr. Tomáš Novák komentuje
Vážená paní, nevím, zda vás potěším nebo zklamu leč to co k oběma ženám pociťujete není polyamorie. Je to docela obyčejný milostný trojúhelník. Jeho parametry jsou obdobné jako v heterosexuálním vztahu. Výrok: „Mám je rád obě“, eventuálně: „Ideální by bylo, kdyby manželku a milenku (milence a manžela), bylo možné spojit do jedné. osoby…“ jsem slyšel – vskutku nepřeháním – určitě mnohem víc než tisíckrát.
Termín polyamory, znamená „pluralita lásky“ nebo raději „hojnost lásky“. To je spíše básnický obraz než vědecké vymezení nemonogamního vztahu, v němž neexistuje sexuální a citová exkluzivita. Tj. vztah lidí jež mají více než jeden sexuální vztah eventuálně i emocionální vazbu. Základním principem polyamory je tvrzení: Nikdo nesmí být ve vlastnictví nikoho, a láska, kterou můžeme dát a přijmout, nemá žádné limity. Naprosto nezbytný je nejen pasivní souhlas všech zúčastněných ale i schopnost a ochota rozvíjet onu „pandemii lásky“. Rozhodně zde neplatí ono již zlidovělé „zatloukat, zatloukat, zatloukat“. Naopak spíše máme „sdělovat, souznít, radovat se, žít společně v dobrém i zlém – vztahově a citově se vším všudy“. Zní to libě leč teorie je teorie a zelený je strom života. Platí tu nic nového pod sluncem. Namátkou náznak společných akordů s tč. vysoce moderními polyamoristy najdeme v blouznění bolševiků z doby po říjnové revoluci. Dávali přednost okřídlenému erosu soudružství před zkostnatělými manželskými pouty založenými na kapitálu. Posléze v „zlatých šedesátých“ se v ideologii komunit hippies činících „lásku ne válku“ též dalo najít ledacos polyamorního. Po včelách jak známo med. Po beatnických sex revolucionářích zbyly mnohdy ošklivé paternitní spory. Jak dopadnou polyamoři se teprve uvidí.
Prožíváte podobné životní útrapy a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
PhDr. Tomáš Novák: V psychologickém poradenství pracuje od listopadu 1968. Ženil se o rok později. V obou sférách tudíž dospěl ke zlaté svatbě. Měl bratra. Ten žel již zemřel. Více než 90 knih. Stovky článků. Léta tvrdil, že počet jeho klientů odpovídá počtu obyvatel Ivančic. Nyní může k Ivančicím přidat i Zastávku (nedaleko Brna), tj. víc než 12 000 klientů.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
