Chystala jsem se poprvé v životě na svatbu, měla jsem jít za družičku své sestřenici a potřebovala jsem šaty v růžové barvě, kterou nesnáším. Peníze na úplně nové šaty jsem neměla a ani se mi nechtělo utrácet za šaty, které bych si už víckrát na sebe nedala. Moje kamarádka je ale do růžové přímo zblázněná a věděla jsem, že vhodné šaty určitě v šatníku má. Půjčit mi je ale nechtěla.
Ty šaty stály moji celou výplatu
Sestřenice měla skromnou svatbu, navíc poznamenanou opatřeními souvisejícími s pandemií, takže nás jen požádala o to, abychom přišly ještě s její kamarádkou sladěné do stejné barvy, kterou měla být růžová. Nechápu, co se na téhle barvě lidem líbí, já ji nemám ráda už od malička, kdy se mě do ní snažila halit moje maminka. Ale přání nevěsty jsem respektovala, do nákupu nových šatů jsem se ale zrovna nehrnula.
Přišla jsem tedy s prosbou za svojí dlouholetou kamarádkou, jejíž pokoj připomíná pokojík jako vystřižený z dětského Barbie domečku. A růžovou má i ve skříni. Měla tam jedny úplně ideální společenské růžové šaty, na ty si však šetřila celé měsíce a nezapomněla mi připomenout, že ji stály celou jednu měsíční výplatu. Logicky mi je půjčit nechtěla.
Chápu tě, ale opravdu budu opatrná
Přemlouvala jsem ji dlouho, šaty mi dokonale padly, fotku jsem poslala nevěstě i druhé družičce, obě mi je schválily, jenže kamarádka se pořád zdráhala. Naslibovala jsem hory doly, ujišťovala ji, jak moc ji chápu, a nakonec jsem ji vážně uprosila. Jelikož byly šaty už pár let staré a jen tak se znovu sehnat nedaly, byl to pro mě od kamarádky obrovský projev důvěry, kterou jsem nechtěla zklamat. Vždyť ani nepiju, na šaty dám určitě pozor, věřila jsem si!
Kde mám ty šaty?!
Svatba probíhala dobře, po obřadu jsme odjeli do domu nevěstiny maminky, kde byla skromná hostina a oslava. Bylo nás tam sice jen pár, zábava se však rozjela docela solidně a alkohol tekl proudem. Byla jsem donucena dát si také panáka, jednoho, dva a pak další.
Ráno jsem se probudila na gauči a marně si snažila vzpomenout, jak jsem se na něj vlastně dostala. Děsně mě bolela hlava a zvedal se mi žaludek. Pak mi problesklo hlavou, že drahé šaty své kamarádky na sobě už nemám, začala jsem je hledat a nic si nepamatovala.
To snad ne!
Šaty jsem nenašla, byla mi hrozně zle, že jsem se na to nezmohla. Pak se objevila v obýváku teta, které jsem se ptala, co se dělo, že si nic nepamatuji. Ta se začala smát a ujistila mě, že to nic není, že ani ona si toho moc nepamatuje. No výborně, a proč mám na sobě jen vytahané tričko, to asi taky nikdo neví, pomyslela jsem si!
Pak se konečně objevila nevěsta s ženichem, nevěsta si sice taky nic nepamatovala, ženich ale věděl, kde jsou mé šaty. Byly nejen roztržené, ale i polité snad od úplně všeho, co se nalévalo. Pro uklidnění mi přinesl ukázat ještě i svatební šaty nevěsty, které na tom nebyly o nic lépe. Začalo mi být ještě více zle a věděla jsem, že mě kamarádka zabije!
Jak jsem přepokládala, tak se i stalo. Tohle budu žehlit dlouho!
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
