S manželem Pavlem jsme si žili poměrně spokojený život, ale jen do doby, než se jeho otec dozvěděl o tom, že máme dvě děti. Od té doby se nám snaží ze života udělat doslova peklo na zemi. Vyhrožuje nám a nyní si chce nechat soudně určit, kdy je může vídat. Jsem z toho nešťastná, protože pro mé děti je to naprosto cizí člověk.
Manželovo dětství nebylo šťastné
Pavel nezažil dvakrát pohádkové dětství. Častokrát doma viděl, jak jeho otec neustále slovně i fyzicky napadá jeho mámu – a když se po čase rozvedli, byl za to rád. Se svým otcem se pak viděl v životě už jen jednou, a to čistě náhodou na parkovišti před obchodem. Jeho dvě mladší sestry celou situaci nesly hůř – táta jim chyběl, ale po čase si na to zvykly a smířily se s faktem, že už do jejich života patřit nebude.
Pavel byl přesný opak svého otce
Když jsem se s Pavlem dávala dohromady, zapřísáhl se, že se nikdy nebude chovat jako jeho otec a svůj slib dodržel. Skvěle v celé rodině převzal roli vůdčího muže a tchýni jsem brala jako svou mámu. Přesto jednoho dne naše idylické štěstí pokazil obyčejný telefonát z neznámého čísla. Manžel hovor přijal a jako obyčejně se do telefonu představil. Hned jsem však na něm poznala, že není něco v pořádku. Z ničeho nic byl bílý jako stěna.
Pavlův otec ozval po několika letech
To mě zaujalo, a tak jsem všeho nechala a jen jsem poslouchala. Začal se do telefonu na tu cizí osobu rozčilovat a křičet, že nemá žádné právo na to, aby mu zasahoval do života. Když Pavel po chvíli telefon položil, jen mi bezbarvým hlasem oznámil, že volal jeho otec, který zjistil, že máme dvě děti – a on, právoplatný dědeček, se s nimi chce stýkat. Oba jsme se shodli na tom, že tohle nepřichází v úvahu. Děti ani o jeho existenci netušili.
Tchán na mě čekal před školkou
Hned druhý den mě čekalo nemilé překvapení, když jsem vyzvedávala staršího syna ze školy. Před vchodem stál cizí muž a dožadoval se, ať mu malého dám, protože je jeho děda a chce si ho vzít na procházku. Popadla jsem nechápající dítě a utíkala domů, tchán mi byl ale neustále v patách. Ani nevím, jak se mi povedlo zabouchnout mu dveře před nosem a schovat se v našem útulném bytě. Pavel byl naprosto vzteky bez sebe, když přišel odpoledne domů z práce.
Neměli jsme ani jeden den klid
Zavolal svému otci a snažil se s ním ukončit veškeré styky, ale on si nedal říct. Začal několikatýdenní boj. Tchán, který nejevil absolutně žádný zájem o své děti, se upjal na vnoučata. Denně vyvolával, psal výhružné zprávy a čekal před školkou, až jsem z ní malého na nějaký čas raději odhlásila. Jeho telefonní číslo jsme zablokovali, ale po chvíli měl nové a volal dál. Bylo to peklo na zemi a nebyl den, kdy bychom od něj měli klid.
Poslední kapka byla, když přišlo pozvání k soudu, kde se mělo rozhodnout o jeho pravidelných návštěvách svých vnoučat. Věřím, že tento soud nevyhraje a manžel se rozhodl nechat na něj vystavit soudní zákaz styku s našimi dětmi. Tchán není dobrý člověk, který by měl právo je vidět.
PhDr. Tomáš Novák komentuje
Vážená paní,
předesílám, že Váš dopis vnímám jako kazuistiku. Nemohu ověřit, zda je situace taková, jak jí popisujete. Nevím, zda je váš pohled zcela objektivní. Zda děda vašich dítek nemá též „svou pravdu“. Je-li vše vskutku tak jak píšete pak by byl zákaz styku zřejmě nejen pravděpodobným, ale i v současnosti nejlepším řešením. Postup typu „vlk se nažere a koza zůstane celá“ určení setkání na dejme tomu dvě či tři hodiny jednou za měsíc není řešení. I v normálnějších podmínkách, než jsou ty vaše je předávání dítěte psychickým náročná záležitost pro rodiče i pro dítka. Navázání kontaktu i příprava na ukončení styku vyžaduje určitý čas. Interval 2 hodiny pobytu dítěte s dospělým maximalizuje výše zmíněné nároky. Tím časově minimalizuje vlastní kontakt. Sotva je kontakt navázán mělo by již být připravováno jeho ukončení. Jak jsem se již zmínil u vás by to bylo všechno ještě složitější.
Z poradenské praxe znám případy podobné vašemu. Setkal jsem se i s opačnými. Milujícím a řádně se chovajícím prarodičům byl rodiči jejich vnuků znemožněn kontakt se zmíněnými dětmi. I proto je správný paragraf občanského zákoníku, jež může pomoci nepřijatelný stav řešit. Nezbývá než věřit, že zde nebude platit okřídlené, skeptické a žel mnohdy pravdivé: „K soudu se nechodí pro spravedlnost. Jen pro rozsudek“.
Prožíváte podobné životní útrapy a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
PhDr. Tomáš Novák: V psychologickém poradenství pracuje od listopadu 1968. Ženil se o rok později. V obou sférách tudíž dospěl ke zlaté svatbě. Měl bratra. Ten žel již zemřel. Více než 90 knih. Stovky článků. Léta tvrdil, že počet jeho klientů odpovídá počtu obyvatel Ivančic. Nyní může k Ivančicím přidat i Zastávku (nedaleko Brna), tj. víc než 12 000 klientů.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
