Poté, co umřel dědeček, přála si babička jít do domova důchodců, aby nebyla doma sama. Našli jsme jí krásný malý domov pro seniory, kde měla veškerou péči, a hlavně své vrstevníky, s nimiž mohla být v kontaktu. Já i můj bratr jsme totiž hodně zaneprázdnění – a naše maminka by se už o babičku také sama nezvládala postarat. Na návštěvu za ní ale chodím pravidelně.
Babi, odskočím si
Za babičkou se snažím chodit co nejčastěji, i když teď to moc situace nedovoluje. Nikdy jsem si tam ale nemusela odskočit na toaletu, až jednou, kdy se mi už chtělo opravdu moc. Abych pravdu řekla, moc se mi tam nechtělo, mám hrůzu z toho, když si musím odskočit, ať už u lékaře nebo v nemocnici, tahle zařízení mě prostě děsí, i když to v tomto domově je hodně domácké, dezinfekce je cítit všude – stejně jako v nemocnici.
Hlavně rychle
Svou potřebu jsem tak chtěla vykonat co nejrychleji, když jsem byla hotová, zatáhla jsem za šňůrku, která visela nad záchodem. A hodně jsem se podivila, když začalo blikat světýlko a rozezněl se takový podivný tón. Lekla jsem se, co se to děje, navíc jsem si všimla, že záchod se nespláchnul – a v tom mi to konečně došlo. Zatáhla jsem za šňůrku, která je určená k zavolání pomoci!
Rychle jsem správně spláchla a v tom mi na toaletu vběhla sestra s další zdravotnicí. Když mě uviděly, začaly se smát, já jsem se zase začala moc omlouvat. Řekly mi, že to není poprvé, co mají planý poplach na záchodě, že to prostě lidi svádí. No jasně, kdo pamatuje starší záchody se šňůrkou, automaticky za ni zatáhne. My navíc takový záchod doma ještě máme!
Od plic se zasmála i moje babička a já jsem ráda, že to personál vzal s humorem. Příště už si dám pozor.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
