Jako každá nevěsta jsem se přirozeně na svůj svatební den neskutečně těšila, byla jsem ale i nervózní. Byla to moje druhá svatba, měla jsem už tři děti a brala si o pět let mladšího muže, takže jsem si připadala trošku blbě. Už od rána jsem měla divný pocit a nebylo mi moc dobře. Nakonec jsem si musela od obřadu odběhnout. Ne každý to však pochopil.
Máte někdo nějaký prášek?
Přípravy se konaly od samého rána, byla jsem se nechat učesat, potom nalíčit a nervozita ve mně stoupala. Bylo mi nevolno, ale zároveň jsem se celkově cítila jednoduše divně, zvláštně. Maminka mi dala panáka na uklidnění, to mi ale nepomohlo, spíše to mělo opačný efekt. Pak jsem z nervů dostala křeče a začala jsem běhat na toaletu. Sháněla jsem se po nějakém léku, ale nikdo nic po ruce neměl a obřad se blížil. Snažila jsem se to tedy vydržet.
Ty si jedla tu tatarku?
Měla jsem ale děsný průjem, a kvůli tomu se svatba nemohla jen tak odložit. Moje maminka přirozeně šílela a pátrala po příčině, napadlo ji, že jsem něco špatného asi snědla, což mohlo zastavit živočišné uhlí, pro které jsme poslaly bleskově do lékárny mého bratra. A pak mi to došlo! Den předem jsem večeřela smažený sýr s pořádnou dávkou tatarky. A v noci jsem navštívila ledničku ještě jednou, když jsem dostala záchvat přejídání ze stresu.
Máma mi docela vynadala za to, že jsem tu tatarku jedla. Byla to totiž tatarka, která už dávno patřila do koše, jenže můj táta pořád tvrdil, že se ještě dojí. Dojedla jsem ji já – a schytala to za všechny, i když teda chudák táta dostal taky pořádně nadané.
A co teď?
Takže už bylo jasné, co může za můj šílený průjem. Řeknu vám, že mít takovou běhavku v dlouhých svatebních šatech, to není nic moc příjemného, a rozhodně jsem si takto svůj den v šatech pro princeznu nepředstavovala. Bratr na poslední chvíli doběhl z nejbližší lékárny, aby nám oznámil, že má zavřeno – a šlo se k oltáři. To moje muka teprve začínala.
Už se nedalo nic dělat, na svatebním videu jsem zelená a tvářím se jako boží umučení, maminka skřípe zuby a otec s bratrem se lehce posmívají. Teď zpětně mě to rozesmívá taky, ale když si vybavím chvíli, kdy má oddávající proslov a já utíkám z místnosti jako nevěsta na útěku, mám husí kůži, jako v ten slavný den D.
Kam jde?
Už si nevzpomenu, v jaké fázi zrovna oddávající byl, ale naštěstí jsem se netrefila do fáze, kdy se ptá, zda si zde přítomná nevěsta bere zde přítomného ženicha. To by teprve vypadalo jako scéna z filmu. Každopádně jsem se snažila nemyslet na to, jak moc mi je zle a chtěla jsem to nějak přežít, chytly mě ale opět křeče a musela jsem prostě běžet na toaletu, jinak bych ty bílé svatební šaty pěkně znečistila.
Slyšela jsem svatebčany, jak se ptají, kam jdu, ale nemohla jsem se zastavit. I tohle je mimochodem na našem svatebním videu. Když jsem se vrátila, bylo mi nehorázně trapně, nakonec jsme se ale vzali, a místo svatební hostiny jsem seděla u našich na záchodě a pila černý čaj.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
