Kvůli současným opatřením se u nás na poště tvoří hodně dlouhé fronty, které připomínají fronty na banány za komunistů. Jednu takovou jsem měla jít vystát i já, protože jsem čekala na balíček. Řada byla dlouhá a stálo v ní mnoho lidí. Muž, který byl hodně přede mnou, vypadal jako můj manžel. No, ale opravdu tak jen vypadal.
Na co tu čekáš, brouku?
Stála jsem ve frontě a najednou si všimla muže, který vypadal přesně jako ten, kterého mám doma. Stejná čepice, bunda, postava i postoj. Říkala jsem si, na co tu asi čeká? Vždyť jsem pro balíček měla jít já, ale protože můj muž tráví teď většinu času v dílně, napadlo mě, že mu přišly nějaké součástky. Protože byl ale hodně velký kus přede mnou, rozhodla jsem se ho překvapit a pověřit ho vyzvednutím i té mé zásilky, tím bych ušetřila hodně času.
Vyšla jsem tedy z řady, přistoupila k muži, chytla ho za zadek, pevně stiskla a do ucha mu pošeptala: „Na co tu čekáš, brouku?“ V tom mi muž odvětil: „No na balíček, krásko, a ty?“ Ten hlas jsem ale nepoznala, ucukla jsem a poznala, že jsem oslovila úplně cizího muže. Přitom mě jeho reakce skutečně dostala.
Moc se omlouvám
Úplně jsem v tom okamžiku zrudla, omluvila se dotyčnému a rychle jsem se vrátila zpět na svůj konec fronty. Přemýšlela jsem, že to pro tentokrát vzdám a vrátím se na poštu jindy, bylo to trapné a všichni se na mě dívali, a to včetně daného pána. No ale protože jsem nevěděla, jak bych to doma vysvětlila, sklopila jsem hlavu, schovala jsem se v roušce a své velké šále a tiše jsem čekala, až na mě konečně přijde řada a zmizím pryč.
Toho muže jsem ale evidentně dost zaujala, protože když pak vyšel ven už se svým balíčkem, přistoupil ke mně a pověděl mi, že to byl krásný omyl a do kapsy od kabátu mi strčil i svou vizitku.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
