Asi každá žena, která si porod už zažila, mi dá za pravdu – zase tak krásné to není, a i když to nepochybně zázrak je, bolí to jako čert. Můj syn měl přes čtyři kila, a jelikož se mi porod už rozjel, nemohla jsem dostat injekci, a tak jsem si to všechno odžila se vším všudy. Manžel na porodní sál vůbec jít nechtěl, nakonec jsem ho ale donutila, protože jsem potřebovala, aby mě držel za ruku a byl u mě. Docela to schytal a bohužel nejen on.
Hysterka jako z filmu
Ještě, než jsem vůbec otěhotněla, nechápala jsem ty záběry z filmů, jak u toho ženy křičí bolestí a vyvádějí. No, upřímně jsem to považovala za hysterické výlevy, které se prostě do filmů vkládají pro zajímavost. Teď už bych ale takto nemluvila, zhodnotila bych to spíše jako adekvátní reakci. Porod totiž opravdu není procházka růžovým sadem.
Já málem omdlévám jen, když mi dávají injekci nebo mi berou krev, snažím se být vždy a za každé situace ovšem hrdinkou, no u svého porodu jsem se z hrdinky proměnila přesně v tu hysterku jako z filmu.
Když už to bude?
I když se mi porod evidentně rozjel nebo mi to teda aspoň všichni tvrdili, bylo to nekonečně dlouhé čekání a opravdu jsem trpěla. Takže jsem nadávala, tolik nadávek jsem v životě nepoužila, manžel si vyslechl, jaký to je zmetek, že mi to provedl a podobně. Porodní asistentka společně se sestrou už se mi i smály, mně ale do smíchu nebylo. Pak přišel lékař, prohlédl mě a usoudil, že tomu budeme muset pomoct. Měla jsem dostat kapačku a taky čípek na urychlení porodu.
Rána mířená vedle
Manžel mi stál u hlavy, snažil se mě hladit a utěšovat, já se mu odvděčovala nadávkami. Do toho jsem měla kontrakce stále častější, a pak se přiřítila sestra s kapačkou. Vyměnila si místo s manželem, jenže toho jsem si nevšimla, přišla kontrakce a já se napřáhla s tím, že si do manžela bouchnu, jenže jsem omylem udeřila chudáka sestru, které kapačka vylítla z ruky. Muže to pobavilo, sestra mě upozornila, že bych se mohla krotit a já si křičela dál. Dneska se za to stydím, v tu chvíli mi to ale nedocházelo.
Kam neseš tu kytku?
Po porodu jsem byla tak unavená, že jsem na pokoji hned usnula. Když jsem se probudila, podivila jsem se, proč nemám u sebe dítě a šla jsem na chodbu se někoho zeptat. Otevřela jsem dveře a viděla jsem svého muže, jak nese kytici a čokoládu a naivně si myslela, že je to pro mě. Muž ale zamířil do jiných dveří, načež jsem vyjekla, kam to všechno jako nese. Podíval se na mě a odvětil, zda si pamatuji, co jsem vyvedla, že chudák sestra je z té rány jako od Rockyho ještě roztřesená.
Manžel se za mě šel omluvit, já se nakonec uklidnila a omluvila jsem se samozřejmě také. Sestřičky pak za mnou chodily opatrně, jak jen to šlo, a přezdívka Rocky se ujala mezi všemi na oddělení.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
