Dcera nás prosila už dlouho, abychom jí pořídili psa. My s přítelem jsme ale váhali, přeci jen péče o psa si žádá čas – a ten my moc nemáme. Navíc jsme řešili i to, co všichni v takové situaci – kdo jej bude venčit, když jsme v práci a dcera ve škole. Na sliby dcery jsme logicky moc nedali, ale nakonec nás stejně uprosila. Přivedli jsme si domů ale malého ďáblíka.
On je hodný, nebojte se
Zašli jsme do útulku a vybrali si malého ročního knírače. Byl sice moc roztomilý, ale už ne tolik hodný, jak nám slibovala jeho ošetřovatelka z útulku. Dostal jméno Čertík, protože byl černý. Toto jméno se ale dokonale hodilo i k jeho povaze. Jen co jsme ho přivedli domů, začalo u nás peklo. Čertík řádil jako pominutý, vůbec nechtěl poslouchat a dokonale ničil všechno, co mu přišlo do cesty. Přesto jsme mu i po týdnu chtěli dát ještě šanci.
Nezvladatelný uzlíček štěstí
Dcera sice byla šťastná jako nikdy před tím, ale když byl Čertík sám doma, bylo to šílené. Měli jsme všechno zničené, všude byly loužičky, a tak jsme s přítelem začali přemýšlet, zda jej vůbec zvládneme vychovat alespoň v budoucnu. Já si dokonce vzala v práci volno, abych s ním mohla chodit na cvičák, ale šlo to pomalu. Začala jsem si vyčítat, že jsem na to dceři nakonec kývla, dát jej z domu jsme ale už nemohli. To by nám neodpustila.
Kde je Čertík?
Jednou v sobotu odpoledne k nám přišla na návštěvu moje maminka. Když odcházela, byly otevřené dveře od bytu, a ještě jsme si o něčem povídali –a když jsem pak zavřela, Čertík nám doma chyběl. Začali jsme ho usilovně hledat, přece se nemohl ztratit jen tak, pomysleli jsme si. No a pak jsme uslyšeli z bytu pod námi křik. Byli jsme na stopě.
Otevřela jsem dveře na chodbu a uslyšela jsem, že sousedé křičí, čí je to pes, ať okamžitě vypadne. Vydala jsem se tam a hrůzou mi stály vlasy na hlavě. Čertík využil situace, kdy se nikdo nedíval – a odběhl si na návštěvu k sousedům, u nichž byly zrovna otevřené dveře. Byl tam pár minut, ale zvládnul toho hodně. Počůral jim štěstím půl bytu, rozkousal sousedce nové boty a začal se pouštět do plyšových hraček jejich dětí.
Moc nás to mrzí, ale co dál?
Sousedům jsem se omluvila, stejně jsem ale dostala pěkně vynadáno. Musela jsem uhradit rozkousané věci a jít k nim umýt podlahu, na čemž sousedka trvala. Bylo to trapné. Horší situace nastala doma. Uvědomili jsme si, že Čertíka prostě nezvládáme. Potřeboval být někde na dvorku, a ne zavřený celé dny sám doma v bytě.
Moje sestra naštěstí bydlí jen kousek od nás v malém rodinném domě se zahrádkou. Byla ochotná si tam Čertíka vzít. No dnes máme něco jako střídavou péči – u ní je přes týden, když jsme v práci a my si jej bereme o víkendech. Všichni jsou spokojení.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
