Můj přítel má hrůzu z doktorů, navíc zastává názor, že žena má rodit sama – a chlap to má zatím zapíjet s kamarády a čekat. Tak, jak tomu bývalo za starých časů. Já jsem se však tolik bála toho dne, že jsem si nedokázala představit, že nakonec budu rodit sama a veškerou tu bolest nebudu mít s kým sdílet. Začalo tedy hledání doprovodu na porodní sál.
Dobrovolníkem byla pouze má mladší sestra, která to vzala jako dobrou zkušenost pro sebe do budoucna. Myslím, že po tom zážitku už ona rodit nikdy nebude – a já už si ji k porodu nikdy nevezmu.
Hysterický komentátor
Rodila jsem poprvé – a rozhodně jsem neponechávala nic náhodě. Už měsíc dopředu jsem měla nachystanou tašku do porodnice, za těhotenství jsem přečetla celou řadu chytrých knih a často jsem navštěvovala internetové diskuze s ostatními ženami. Myslela jsem si, že mě nemůže vůbec nic překvapit, moje sestra Petra se o to ale postarala bravurně.
Když mi začaly kontrakce, sestra k nám okamžitě přijela, můj přítel mě políbil a odešel ke kamarádovi – a já jsem se vydala s Petrou směr nemocnice. V autě mi ale praskla plodová voda. Petra mě nezapomněla upozornit na to, že si to pak vyčistím – a začala být pěkně nervózní a hysterická. Po zbytek cesty jsem poslouchala o tom, jak je to nechutné, a že ona má teď zaneřáděnou sedačku. To se však teprve rozjížděla.
Myslela jsem, že ji nechají vyvézt, ale k mé smůle se tak nestalo
Přišly jsme na příjem a sepisovaly papíry. To sice Petra čekala na chodbě, když jsem ale vyšla z ordinace oznámit jí, že jdeme na sál, spustila na mě přede všemi, zda jsem požádala o klystýr, protože ona četla, že ženy se u porodu vždycky podělají. Začínalo mi být víc a víc stydno, ale bolelo to tolik, že jsem nereagovala. Chytla jsem sestru za ruku a poprosila ji, aby mě doprovodila, a pokud možno v tichosti. To ona ale asi přeslechla.
Porod se rozjel rychle, nestihli mi píchnout ani injekci, takže jsem si to celé užila se vší parádou. Místo podpory mi sestra u hlavy dělala komentátorku, za každým slovem bylo sprosté slovo, a když řekla, že se jí z toho chce „blejt“, ať to ze mě vyndají a nedovolí mi už nikdy roztahovat nohy, myslela jsem si, že ji nechají sestry nebo doktor vyvést. Nestalo se, a tak přišel další nevhodný komentář. I když jsem samozřejmě klystýr absolvovala, podařilo se mi upustit nechtěně trošku stolice. Slovo „fůj“ řekla sestra několikrát a začala mi nadávat, že jsem ji s tím klystýrem neposlechla.
Radši bych rodila sama
Naštěstí pak už hysterický výstup mé sestry mohl skončit, protože než se stačila nadechnout a říct asi po sté, jak moc je to všechno nechutné, byla dcera na světě. Později na pokoji se mě personál ptal, proč jsem si s sebou brala takovou hysterku, že kdybych tam byla sama, udělám lépe.
A mně došlo, že mají pravdu. Příště, pokud nějaké bude, budu rodit rozhodně sama.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.